Už jako malé dívky si uvědomujeme, že existuje druhé pohlaví, které nás přitahuje. Která z nás nezažila třeba první lásku ve školce? Bylo to třeba o hraní, chytnutí se za ruku, pusinkování, sice ta láska pak skočila, ale pamatujeme si na ni dodnes.
Co nás na nich přitahuje? Je to dané biologicky, líbí se nám jejich vůně, jak se oblékají, jak chodí, jak se chovají a mluví.
Každá máme trochu jiný vkus, některá letí na jemné typy, jiná zase na drsňáky či frajírky, intelektuály. Některou uhranou tmavě hnědé oči a jiná se zase zakouká do modrookého blonďáčka, jaký je typ ten váš?
Muži jsou jako bonboniéra. Vybereme si čokoládový bonbon, který se nám líbí a pak nás kolikrát překvapí jeho náplň či příchuť.
A tak nějak je to podobně s muži.
Rády je ochutnáváme, ale někdy se jich trochu přejíme, ale stejně i po menší pauze se k nim vracíme.
Když s ním bydlíme, někdy nás naštve, že se pořád dívá na fotbal, že pohodí na zemi ponožky, že si třeba ukusuje nehty.
Někdy nás neskutečně rozčílí, zvlášť když máme své dny.
Ale dovedly byste si představit, jaké by to bylo, kdyby na světě všichni muži zmizeli?
Jo, někde jsem slyšela, že by svět bez mužů byl plný šťastných a tlustých žen, je ale pravda, že bychom přestaly řešit postavu, make up, oblékání? Domnívám se, že nikoli. Tak či tak bychom bojovaly mezi sebou, která má hezčí šaty, lepší boty, lépe vypadá. Je to v nás zakódované, něco by nám chybělo. A domnívám se, že by nám to vibrátor nenahradil.
Není nad polibek a pohlazení, nad krásná slova a nad to, když máme blbý den, že se schováme do mužské náruče, že mu dáme hlavu do klína a necháme se jen hladit a hladit. Se slovy, že vše dopadne dobře.
Když s ním někam jdeme, když vymýšlíme různé blbosti spolu. Milovat se v přírodě, jet na horskou dráhu, nebo jen tak lenošit u televize a drbat se vzájemně na zádech.
Postupně docházíme k názoru, že někdy jsou muži na zabití, ale bez nich by nám tak nějak bylo smutno.